Z médii

_____ nejnovější______

 

Herečka Sabina Laurinová: „Květina na Valentýna mě nikdy neurazí“

laurin2 15. 02. 2012
Žena čtyř profesí – herečka, zpěvačka, moderátorka, ale především matka dvou dcer SABINA LAURINOVÁ – patří k Praze 5 již přes 20 let. Domovské zázemí našla na Barrandově a zatím si jen těžko dokáže představit, že by kořeny zapustila někde jinde.

Při pohledu z okna člověk neví, zda je zima, nebo už se o slovo hlásí jaro. Jak zvládáte letošní výkyvy počasí?

„Nemáte pocit, že si člověk pořád na něco stěžuje? Na velké horko a zimu, na sníh, že je či není… Já mám pocit, že čím jsem starší, tím více jsem smířlivější a raduji se z maličkostí a z milých vjemů, která přinášejí jednotlivá roční období. Letošní mírná zima mi nevadí, ale dávám přednost zimě se sněhem. Ožívám především na jaře a v létě. Narodila jsem se v dubnu a v jarních měsících doslova cítím, jak se do mě vlévá energie. Léto miluji z několika důvodů – je teplo, cítím se volněji a svobodněji v lehkých šatech než v péřovce a jako máma dvou dcer také z praktických důvodů oceňuji, že už je nemusím zabalovat do několika vrstev oblečení.“

 

Blíží se svátek zamilovaných, svatý Valentýn. Obdržela jste někdy nezapomenutelnou valentýnku?

„Nejkrásnější ´valentýnku´ jsem trochu opožděně dostala v dubnu v roce 2002, kdy se mi   narodila dcera Valentýna. Na Valentýna také slaví svátek, protože dívčí obdoba jejího jména v kalendáři není. Ale přiznám se, že dříve na mě tento den nijak romanticky nepůsobil, vždy jsem raději dávala přednost prvnímu máji, svátku lásky. Média na nás však rok co rok chrlí reklamu na oslavu zamilovaných se svatým Valentýnem. Rok co rok si říkám, že nepodlehnu, ale je pravdou, že kytička mě tento den nikdy neurazí (smích)“

 

 Jaké květiny máte nejraději?

„Miluji narcisy a tulipány.  Maminka mi vyprávěla, že když jsem se narodila, všude v zahradách a předzahrádkách domů právě kvetly. Mám v oblibě křehčí kytky, líbí se mi i luční, například slzičky panenky Marie (hvozdík kropenatý – pozn. red.). O nich se říká, že rostou tam, kde je čistý vzduch. A já mám z toho radost, protože se objevily i na zahradě naší chaty u Sázavy.“

 

Když se ještě vrátím ke jménu vaší starší dcery – Valentýna vás napadla spontánně, nebo jste dlouho a pečlivě vybírala?

„Co se týče jmen mých dcer, vždy tomu předcházel rodinný konkurs. Věděla jsem jen jedno – nebudu jim dávat jména po sobě či po otci. V mnoha rodinách jde o tradici, ale nechtěla jsem dcery zatěžovat jmény rodičů. Vybírali jsme jméno podle toho, jak ladilo s příjmením a zda ve mně vyvolávalo příjemný, láskyplný pocit. Navíc si myslím, že je něco pravdy na starém latinském rčení nomen omen, tedy že jméno určuje osud.“

 

Vyrůstala jste jako jedináček. Dokázala jste se zabavit?

„Naštěstí jsem nikdy nepociťovala samotu. Jakmile jsem trochu povyrostla, začala jsem lumpačit s partou mých vrstevníků. Tehdy jsme bydleli v Podolí, tři družstevní domy vedle sebe s velkou zahradou a hned za ní park Kavčí hory. To přinášelo hodně nádherných příležitostí pro hry a pro bujnou dětskou fantazii. Byla jsem odmalička dost temperamentní, takový klučičí typ a hodně zdatná organizátorka. Založili jsme partu zahradníků, partu detektivů a na klepadle na koberce jsme nacvičovali divadlo. Bohužel si v dnešní době nedokáži představit, že bych dcery vypustila bez dozoru například do Prokopského údolí.“

 

Podědily dcery něco z vaší dětské divokosti?

„Tříletá Maja je ještě malá, ale už se začíná projevovat, a Valentýnka je dobrodruh. Vyleze na každý strom v dosahu, zmizí v koruně a já dole hrůzou trpím. Mám jako každá máma samozřejmě strach o své dítě a někdy si říkám, že čím víc člověk ví, zná nástrahy a dopady, vzdělává se a informuje, tím je to horší. Například před prvním porodem jsem si otevřela knížku o mateřství a po třech stránkách jí zavřela. Řekla jsem si, že se nebudu děsit a budu jednat intuitivně. Kdybychom mohli mít jako dospělí ten dětský pocit nevědění, bylo by to v některých situacích fajn.“

 

Na Barrandově bydlíte již dvacet let, můžete tedy téměř odborně hodnotit, co se tu zlepšilo…

„Jsem například moc vděčná za tramvajovou trať na Barrandov. Když si vzpomenu, jak jsme se domů dostávali v zácpách autobusy a proplétali se mezi kamiony… Tramvají jsem v centru za 20 minut a za stejný časový úsek uteču z ruchu velkoměsta do klidu Prokopského údolí. Jsem tady spokojená, zvláště když kamiony jezdí po silničním okruhu. To byla věc, která mě dříve velice rozčilovala a chvíli jsem přemýšlela o přestěhování.“

 

Takže převládá spokojenost?

„Když už jsem řekla pochvalu, musím říci i to negativní. Na Barrandově mi chybí hlavně služby a kulturní vyžití. Například postrádám kavárny, kde by si člověk mohl sednout a v klidu si popovídat. Vadí mi podoba Tilleho náměstí. Betonová placka, která ačkoli je plná maminek s kočárky a dětí třeba s koly, působí neosobně a depresivně. Je tu sice skupina lidí, snažících se Barrandov oživit, třeba farmářskými trhy či vánočními akcemi, ale bez pomoci radnice to jde ztěžka. Chybí mi tu také kulturní centrum pro mladé lidi, kde by se mohli scházet, nebo samostatný divadelní sál. Na sídlišti je hodně mladých rodin, desítky maminek na mateřské – a třeba na loutkové divadlo musí jezdit do centra.“

 

A jak se vám zamlouvají zdejší obchody?

„Přiznám se, že mám raději menší obchody, kterých na Barrandově pár najdete a vždy si vyberete to, co potřebujete. Navštěvuji pravidelně i větší supermarkety, a tam jsem někdy více či méně spokojená. Jako každá máma, která vlítne do obchodu, nakoupím v rychlosti a jsem šťastná, že nenarazím u kasy na dlouhou frontu.  Vždy mě ale zarazí například stav ovoce a zeleniny a sem tam potravin, které jsou někdy prošlé.“

 

Propadla jste také biománii?

„Občas koupím biojogurt nebo něco, co má označení bio. Člověk však nesmí všemu věřit, je to hlavně otázka komerce a reklamy. U bia musíte mít jistotu, ale kde ji vezmete?  Člověk nemusí jíst právě bio, měl by vyhledávat potraviny nezatěžující jeho organismus. Když se dnes podíváte kolem sebe, co vidíte? Ovoce druhé jakosti, oschlé sýry a podobně. Stačí vyjet za hranice a porovnávat. Zřejmě jsme opravdu popelnice Evropy, a to je jedna z věcí, se kterou jsem naprosto nespokojená. Proto mě vždy potěší, když na venkově získám domácí brambory, vajíčka od slepiček s opravdu žlutým žloudkem, či salátovku mající chuť okurky. Když si ji koupíte v supermarketu, tak ani nevíte, co vlastně jíte…“

 

Nedávno jste moderovala televizní pořad o plastických operacích. Jaký na ně máte názor?

„Jsem empatický člověk a vždy na mě hluboce zapůsobil každý lidský příběh. Jako herečka se  v podstatě denně zabývám psychologií a charaktery různých osob. Tito lidé se do pořadu většinou přihlásili proto, že si mysleli, že změnou vizáže se jim změní i život, že získají novou práci, nebo lásku. Vždy to tak být nemusí, ale na nich bylo znát, že se po operaci začali opravdu chovat jinak. Získali sebevědomí. A teď už záleží jen na nich, zda se prosadí.

A můj názor na plastické operace? Sama jsem žádnou nepodstoupila, ale časem kdo ví. Na druhou stranu jsem zastáncem pořekadla všeho s mírou. Takové operace by se měly absolvovat z nutnosti a ne z rozmaru. Udivují mě třeba 18leté dívky se silikonovými prsy a s nafouklými rty a tvářemi. Jsou příliš mladé, a už ztratily svou osobnost.“

 

V jakých divadelních hrách nyní vystupujete?

„V Divadle Kalich hraji v pěkné anglické komedii s lehce hořkým nádechem Hledání slov. Je to aktuální hra, pojednávající o negramotných lidech v Anglii, kterých je v současné době neuvěřitelný počet – dva miliony! Na jevišti mi dělají společnost Oldřich Vízner, Bára Munzarová a Hynek Čermák. Mám za sebou muzikálovou šňůru Popelka na ledě, která se odehrávala na zimních stadionech v kombinaci s krasobruslaři. A nyní mě čeká krásná role – začala jsem pro Příbramské divadlo zkoušet titulní roli ve hře Dáma s kaméliemi. Půjde o českou premiéru převzatého pařížského představení. V Praze ji pak jednou měsíčně můžete vidět v Žižkovském divadle.“

www.ipetka.cz

Archiv ZDE ::: https://sabina-laurinova.blog.cz/rubrika/archiv-clanku

Nejbližší termíny

Nebyly nalezeny žádné záznamy.