Vlasta Sabina Laurinová: Jméno mi vymyslela Jana Dítětová
Sabina Laurinová vypadá stále téměř stejně. Dívčí úsměv, dlouhé rozpuštěné vlasy, neuvěřitelně štíhlá.
Člověk si ani neuvědomuje, že nedávno oslavila devětatřicáté narozeniny a že ji na jevištích i v televizi vídáme už docela dlouho.
Jestlipak si ještě vzpomenete, že jste se už ve dvanácti letech objevila na jevišti Národního divadla v Lucerně, kterou režíroval váš tatínek František Laurin?
Mihla jsem se tam asi dvě minuty v roli koktavé družičky, ale hrála jsem ji s takovým nasazením, že jsem si několikrát ani neuvědomila, že stojím na scéně v dobovém kostýmu s digitálkami na ruce a v adidaskových ponožkách na nohách. Ale takhle nás občas ze šatny odběhlo více… Musím se ale přiznat, že v přítomnosti tak úžasných herců, jako byla Jana Hlaváčová, František Němec, Vladimír Brabec, Vladimír Ráž či Jana Březinová jsem se cítila jakási lepší, dospělejší…
Zvětšit
Jako Venuše v muzikálu Baron Prášil
Foto: Jana Pertáková
V divadle jste se pohybovala skutečně odmalinka. Dokonce i jméno jste získala díky divadelní inscenaci Vrať se, Sábinko.
Tuhle docela smutnou, ale krásnou inscenaci režíroval tatínek v Realistickém divadle a hrál v ní Josef Vinklář spolu s Janou Dítětovou, která mu tehdy řekla: "Proč by tvoje dítě mělo být Lucka nebo Honza, ať má nějaké zvláštní, netradiční jméno." A navrhla Sabinku, což byl v té inscenaci jejich milovaný pejsek.
Setkala jste se s Janou Dítětovou někdy na jevišti?
To bohužel ne, ale točily jsme spolu v jedné televizní inscenaci s režisérem Jaromilem Jirešem. Hrála pacientku a já zdravotní sestřičku. Měla jsem převlíkat peřiny. Když jsem začala rvát peřinu do povlaku, paní Dítětová se na to nemohla dívat a řekla: "Poslyš, ty jsi ještě nikdy nepovlíkala postele, viď? Proč to do toho cpeš jak do pytle? Otoč si tu duchnu, chytni ji za rohy a přehoď to." Takže tahle skvělá herečka mi navrhla nejen jméno, ale ještě mě naučila i tak praktickou věc.
Svým dcerám jste dala také ne zrovna typicky česká jména.
Víte, já dost věřím v naplnění jmen a záleží mi na kombinaci křestního jména a příjmení. Zvukomalba a rytmus, v jakém spolu souzní, dává jeho nositeli něco do vínku. Nemůžu to nijak opodstatnit, ale cítím to tak. Holky mají příjmení po tatíncích, takže Valentýnka je Vojtková a Maja zase Kameníková. Když s nimi jedu na dovolenou, hlásím na letišti tři různá příjmení, jako kdybychom byly tři kámošky. Vypadá to, že vlastně cestuju bez dětí.
Vraťme se do vašeho dětství. Představuji si, že jste ho trávila vlastně pořád v divadle.
Je pravda, že tatínek mě tam vodil odmalička. V Realistickém divadle byla neuvěřitelná atmosféra, skvělý soubor, vztahy v něm byly velmi propletené, takže působil jako jedna velká rodina. Potkávaly se tam děti z různých tamních hereckých manželství, ale také spousta přátel - nejen z herecké branže, ale i malíři, lékaři, spisovatelé… Už tehdy mě fascinovalo hlavně zákulisí, kostýmy, nejrůznější atrapy, vůně, rekvizity. A když jsem zrovna nebyla u Realistů, vodili mě rodiče na pohádky do divadla Sluníčko či na Spejbla a Hurvínka.
Maminka ale nebyla z umělecké rodiny.
Vystudovala dvě vysoké školy - ekonomickou a pedagogickou. Nějaký čas učila na hotelové škole, a když jsem se narodila, přešla jako ekonomka do Výzkumného ústavu strojírenské technologie. Jejím nejmilejším koníčkem byl cestovní ruch.
Každé prázdniny dělala externí průvodkyni na zájezdech do ciziny, které jsem s ní několikrát absolvovala. Jinak byla vždycky nesmírně citlivý a obětavý člověk a je taková doteď. Hodně se mi věnovala, vodila mě do různých kroužků, ale hlavně mě podpořila v mém rozhodnutí jít studovat konzervatoř.
Jiná škola vás nenapadala?
Odmalička mě bavilo zpívat, hrát si a tancovat. V pokoji jsem natáhla šňůru, přes ni hodila deky, ohraničila jeviště a klidně jsem šla zazvonit na sousedy, že je zvu na představení v šest hodin. Bavilo mě předvádět se a dneska to samé vidím u Valentýnky, ale také už i u Majolenky.
A pokud bych se měla podívat hlouběji do historie našeho rodu, tak takové byly už obě babičky. Babička Věra jako mladá hrála amatérské divadlo, vychovávala tři děti a k tomu měla mlékárnu. Boženka, maminka mého tatínka, byla také zapálená do umění. Dokonce byla múzou pro několik sochařů a malířů a s dědečkem stavitelem se často pohybovali ve společnosti básníků, spisovatelů a malířů.
Sabina Laurinová, herečka
-
Narodila se 8. dubna 1972 v Praze. V roce 1991 absolvovala pražskou konzervatoř.
-
Hostovala v Národním divadle a Semaforu. Od roku 1992 byla v angažmá v Divadle ABC, kde mj. vynikala jako Olivie ve Večeru tříkrálovém.
-
Znáte ji z televizních obrazovek - jako moderátku zábavné hudební soutěže Do-Re-Mi, nyní pořadu Mladší o pár let, jako herečku ze seriálu Zdivočelá země, Konec velkých prázdnin a Bazén. Z filmů: Z pekla štěstí, Jak se krotí krokodýli, Čertova nevěsta.
Když později tatínek točil nějakou inscenaci, obsazoval babičku alespoň do komparzu, protože ji to ohromně bavilo. Chodila také na všechna představení a pak je vždycky rozebírala s přítelkyněmi v Mánesu nebo ve Slavii u kafíčka.
Tatínkovi se vaše rozhodnutí tehdy prý moc nelíbilo?
Táta mi tu volbu rozmlouval. Doporučoval mi gymnázium nebo pedagogickou školu. I když mě sem tam jako dítě obsadil také do komparsu či miniroličky v televizní inscenaci, rozhodně mě v téhle branži nikdy neprotlačoval. Naopak, měl v sobě jakýsi blok. Viděl kolem sebe nejeden případ, kdy rodiče svým dětem pomohli a ty pak byly nešťastné, protože jim to nešlo tak, jak si představovaly. A jejich rodiče pak byli nešťastní dvojnásob.
Přesto jste se musela setkat s tím, že vás někdo mohl podezírat z protekce.
Asi jsem se od mládí pohybovala mezi takovými osobnostmi, které neměly zapotřebí se něčím podobným vůbec zabývat. Měla jsem štěstí, že jsem zažila spolupráci s Miroslavem Horníčkem, Stellinkou Zázvorkovou, režiséry Ludvíkem Rážou, Jaromilem Jirešem, Dušanem Kleinem, Slavo Lutherem, Milošem Horanským, Milanem Schejbalem, Zdeňkem Troškou a s nimi jsem opravdu nic takového nikdy nemusela řešit.
Naopak jsem se od nich hrozně moc naučila. Navždy už budu obdivovat například Horníčkův chytrý humor, který nikdy neshazoval ty druhé, nerodil se z mindráků a nesnižoval se k vulgárnostem jako mnohé současné pokusy.
Sama jste v jednom rozhovoru řekla, že nejraději máte tragikomedie, protože nejpřesněji odrážejí skutečný život. Pokoušíte se sama určité, třeba i nepříjemné situace řešit s humorem?
Určitě, ale někdy mi taky humor dojde. Pokud ale sama něco udělám špatně, snažím se to obrátit v legraci, a tím tu situaci zvládnout. Nedávno jsem vyjížděla od našeho domu a proti mně vyrazilo auto, takže jsem musela rychle zastavit a najednou jsem zjistila, že jsem zašprajcnutá, protože těsně vedle mě parkovalo auto našeho kuchaře a servírky z pizzerie, do které moc rádi chodíme.
Nezbylo než couvnout, ale tím jsem kuchařovo auto poněkud ošmirglovala. Když jsem vylezla ven, abych tu situaci začala řešit, viděla jsem ji jako komickou scénku. Představila jsem si, jak už mi kuchař nikdy neudělá mou oblíbenou pizzu…
A jak to dopadlo?
Myslím, že mi to odpustil. Jinak bych se tady s vámi asi nesešla.
Navenek působíte jako křehká květinka, ale už jste v životě leccos přestála. Jaká je tedy Sabina Laurinová doopravdy?
Já bych ráda byla tou křehkou květinkou a duši, tu určitě křehkou mám, ale když jde do tuhýho, vylezou mi rohy a dokážu bojovat.
Ostatně jako správná matka dvou dětí. Řekněte mi, jaké vlastně vaše dcery jsou? Loni v létě se účastnily natáčení pohádky Čertova nevěsta, a tak je teď na plátně spolu s vámi mohou vidět všichni návštěvníci kin.
Celé to vzniklo náhodou. Režisér Zdeněk Troška potřeboval do pohádky nějaké děti a já zas byla ráda, že s nimi můžu trávit prázdniny. Tak proč nespojit příjemné s užitečným? Je pravda, že jsem si neuměla představit, že to bude až tak náročné. Naštěstí se mnou jela i maminka, takže jsem měla jistotu, že dětem uvaří a postará se o ně. Ale stejně máte zodpovědnost nejen za sebe a za svou roli, ale i za ně.
Hlídáte je, aby se chovaly slušně. Sledujete, jestli Váje nestojí vlasy na hlavě, když je v záběru, protože už by tak byla zvěčněná navěky. Když malinká Maja zrovna nechce dělat to, co ostatní, obáváte se, aby nevypadala jako rozmazlenej fracek. To všechno se vám honí hlavou a projeví se tak i moje určité pedantství.
Zvětšit
Se svým tatínkem, režisérem Františkem Laurinem a starší dcerou Valentýnou
Foto: Jana Pertáková
Vája k natáčení přistupovala velmi zodpovědně, ale dvouletá Majolenka ještě vůbec netušila, kde se to ocitla. Říkali jsme jí důrazně "Teď budeme točit", ale ona si chudák představovala, že se asi budeme točit dokola. Pak doma našla natáčky a ptala se, co to je. Když jsem jí řekla, že natáčky, tak logicky odpověděla: "Hm, natáčky na natáčení!" Maja si ale dodnes pamatuje repliku, kterou s Vájou vyvolávaly "Sláva, koně!"
Ale abych se vrátila k vaší otázce - myslím si, že obě holky mají krásnou fantazii, a to je asi nejdůležitější. Chtěla bych je v tom podporovat, pěstovat to v nich. Valentýnka chodí na různé kroužky - na piano, na výtvarku, na gymnastiku a na balet, obě milujou koně a přírodu. Mám neustále plné auto kamenů, chorošů a jiných pokladů…
Sledují vás holčičky v televizi, třeba v pořadu Mladší o pár let?
To víte, že se na televizi podívají, ale myslím, že to nijak moc neprožívají. Samozřejmě ten pořad je pro úplně jinou věkovou kategorii… Samotnou mě překvapuje, kolik žen nám píše dopisy a má zájem se přihlásit. Pro mě osobně je to neobyčejně cenná sonda do duší těch lidí. Zajímají mě jejich příběhy, jejich osudy. Myslím, že tenhle pořad dal mnoha ženám motivaci, aby se o sebe začaly zajímat a aby pro sebe něco udělaly.
Většinou jenom pořád pracovaly, staraly se o rodinu, o lidi kolem sebe a najednou se cítí unavené, se syndromem vyhoření a s méněcenností. Tak dlouho se snaží být skvělé a všechno zvládnout, až už samy nemohou. Od začátku jsem stála o to, aby to nebyl jenom pořad o zázracích plastické chirurgie, kterou nijak neodsuzuji, ale aby to bylo i o těch ženách samotných.
Myslím, že máte velkou empatii. Nestane se vám, že se do osudů žen tak vcítíte, že je vám pak z toho smutno?
Zajímám se o lidi odjakživa, ale máte pravdu, že se musím trochu hlídat, aby to moje vciťování nepřekročilo únosnou míru.
A kde nabíráte energii vy sama?
Mám obrovské štěstí, že dělám profesi, která je mi zároveň koníčkem i drogou. Myslím, že bych byla docela dobrá maminka na plný úvazek. Ráda si věci organizuju, nikdy jsem proto nevyhledávala ani žádnou manažerku. Miluju, když si můžu s dětmi hrát, vstoupit naplno do jejich světa fantazie a zapomenout na složenky a na všechny další povinnosti.
Ale přesto by mi něco chybělo. Potřebuju kontakt s publikem, zažívat radost z tvůrčí práce. Nejvíc si ji vychutnám v divadle, ale musím říct, že i tam jsem někdy zažila drsnější okamžiky. Třeba když bulvární média propírají vaše soukromí, přirozeně máte problém se soustředěním a myslíte si, že vás diváci měří úplně jiným pohledem.
Jako kdyby se ptali - jak jí je, jak se cítí, odehraje to vůbec? Proto je nutné věřit si, mít vybudované určité sebevědomí, abyste takové okamžiky ustála. Ale jinak si od publika beru energii a věřím, že i já mu ji vracím.
Co vás čeká v nejbližší době?
Mám před sebou do konce roku několik hezkých divadelních nabídek v Praze. Do nového roku bych pak měla vstoupit jako Dáma s kaméliemi v příbramském divadle. Ostatní věci přicházejí a já se na ně těším. A jinak bych konečně chtěla s tatínkem uskutečnit výlet po stopách kořenů naší rodiny, která se už před sto lety nadšeně věnovala ochotnickému divadlu.
Je mladá, příjemná, sympatická a stále usměvavá. A to i přes to, že je pracovně velmi vytížená. Hraje v divadle, zpívá v muzikálech, moderuje, dabuje, natáčí … Sabina Laurinová. Jak si udržuje kondici a dobrou náladu? Co ji dokáže povzbudit a čím se radši ani nezabývá? Položili jsme této sympatické herečce a zpěvačce pár otázek a požádali ji, aby odkryla své "tajemství" stále dobré nálady a výborné kondice.
pomáhá být i při takovém zápřahu stále usměvavá a pohodová?
15. 02. 2012